Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

Filtr Zrušit filtr
Za války se u nás promítala jedna komedie za druhou. Samá Lída, samá Adina. Nevím proč, ale myslela jsem, že tyhle filmy znali i diváci na Slovensku. Jenže tady byla úplně jiná situace, nějaké slečny z Barrandova rozhodně neplnily stránky noviny nebo časopisů. O slovenské propagandě jsem si včera povídala s Bohunkou Koklesovou, která je jednou z kurátorek výstavy o slovenské propagandě v Bratislavě. Slovenský tisk byl plný hlavně zpravodajských fotek, kde je Hlinkova mládež, jak cvičí bojové akce. Fotky, kde muž je obránce rodiny a obránce Slovenského státu a žena je tu, aby rodila děti pro samostatný stát. Autory těchto fotek byli začínající fotografové, kteří před pár měsíci absolvovali školu, které se říkalo slovenský Bauhaus, školu uměleckých řemesel v Bratislavě, kde učili naši slavní fotografové, například Jaromír Funke nebo výtvarník Zdeněk Rossmann. Učitelé museli po vyhlášení slovenského státu odejít, ale jejich žáci zůstali. Fotografovali slavnostní přísahu Hlinkovců, davy hajlujících žen v krojích, jezdili taky do Ruska, kde zobrazovali jejich "jiný" pohled na válku. Vytvářeli fotky, které jsou řemeslně dobře zpracované, ale zachycují něco...taková slovenská Leni Riefenstahl v menší verzi. Zajímavé je, že po válce jim nikdo jejich práci nevyčítal. Prostě "jen" dokumentovali, co se děje.Někteří emigrovali, někteří zůstali. Tahle výstava se nedá popsat v pár slovech, nedá se ani vstřebat za jednu návštěvu. Výstava je otevřená do 26 února v hlavní budově Slovenské národní galerie. Je to první výstava o slovenské propagandě, a jsou na ní fronty, ale rozhodně se vyplatí pár minut počkat a pak procházet tu nečernobílou minulost.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
"Seriál o politice? To mě asi nebude bavit" říkala jsem před pár týdny kamarádce, která žila řadu let v Dánsku a doporučovala mi seriál Borgen (Vláda - teď to jde na ČT). Jenže pak jsem viděla jeden díl a byla jsem lapená. Hlavní hrdinka Birgitte je na začátku nadšená do politiky. Shodou náhod se stane první premiérkou Dánska a její život se změní ve všech směrech. Její tvář se mění, sympatická žena mizí a na konci má takovej poker face, že je to až strašidelný se na ni dívat. A pak je tam novinářka Katrine, která je podobně urputná. Ty jejich světy se zvláštním způsobem prolínají. Víc netřeba psát, lepší kouknout:) http://www.ceskatelevize.cz/porady/11288739822-vlada/ Moje dánské putování se taky měnilo, samozřejmě, že všechno nebylo zlaté a stříbrné, většinou to ale byla pohádka. Posledních pár hodin jsem se procházela po Kodani, šla jsem taky k úřadu vlády, kde se ten seriál natáčel. Myslela jsem na to, co se mi v Dánsku tak líbí? Ten zvláštní klid, který mi u nás chybí. Určitě mi bude chybět povídání s lidmi, kteří jsou hrdí na to, že jsou z téhle malé země. Asi i ten jejich humor, který je černočerný jako u nás (ne nadarmo se jim říká Slované Severu), ale co jim vůbec nejde je improvizace, v tomhle je snadno převálcujeme. Snad se do Dánska zase brzy vrátím, snad zase pojedu podél moře a nadechnu se jako ten první den.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Otevřela jsem dveře malého hokynářství v Roskilde a bylo tam všechno, co si kupovali statkáři i lidé z města. Od dřeváků, homole cukru, přes břidlicové tabulky, surrealistické vystřihovánky až po krabičku od Muchy. Tím ale putování časem neskončilo. Šla jsem do muzea Vikingů, kde je pět lodí, které našli archeologové v 60. letech na dně moře. Původně to byly kusy dřeva, které odborníci pětatřicet let omývali, čistili a skládali jako obří puzzle a teď je můžete vidět v expozici. Kromě toho jsem okoukla řemeslníky, jeden osekával vnitřek lodi, další dělal provaz z lýka nebo z koňského ocasu. Z toho všeho koukání už mi docela vyhládlo a tak jsem se šla podívat do restaurace, která nabízí "pravý vikingský oběd". Jsem poněkud skeptická k těmhle atrakcím ala "staročeský trdelník", které vymysleli chytráci před pár lety v centru Prahy. Tak jsem si říkala, že se radši jen pokochám pohledem. Číšník nesl turistům kus dřeva a na něm barevnou změť, snad to bylo červené jehličí a oranžová kůra, těžko říct. Vypadalo to prostě tak nějak "dánsky", jako zmatek, který má svůj vlastní řád. To tady vidím skoro všude. Jak se to projevuje? Třeba takhle: když jsem jela vlakem tak přistoupila éterická dánská dívka, vytáhla z kabelky dvě obří plastové misky a začala se velmi rychle ládovat. Nejdřív zbaštila salát a pak tou něžnou ručkou popadla dvě kuřecí stehýnka a s gustem je okousala jak veverka oříšek. Měla to dokonale spočítané, za pár vteřin se ozvalo hlášení, že budeme zastavovat. Ohlodané kosti způsobně zabalila do ubrousku, složila do misky a zmizela.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
"Za chvíli budeš mít zavařenou hlavu, nevadí ti to?" zeptala se včera ráno Kaja, když jsme vyrazili na celodenní výlet. Vedoucím výpravy byl její manžel, historik Allan. Taková ta chodící encyklopedie, která zná všechny historky, všechny letopočty. "Ne, já jsem trénovaná z domova" smála jsem se dopoledne, když nás vzal do kostela, kde je tenhle nebeský - pekelný komiks. Vyprávěl mi, proč dánské vesnice vypadají úplně jinak než ty české: tady málokdy vidíš vesnici s kostelem, návsí a domky kolem rybníčku. Většinou jedeš krajinou a jsou tu jen osamělé statky. Je to prý kvůli tomu, že když dal před lety král svolení a místní si mohli koupit vlastní půdu, tak vesnice zanikly. Každý si koupil svůj grunt a uprostřed polí postavil statek. Najednou měli všichni svobodu, ale zároveň se tak nějak izolovali od ostatních. Ke konci dne jsem už měla hlavu opravdu hodně zavařenou a nezmohla jsem se na žádné otázky, jen jsem tiše přikyvovala a lapala poslední záběry té krajiny. Hlavní, co mi zůstává je heslo, které většina Dánů dodržuje "žít a nechat žít".
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Mám pro vás plán na jakýkoliv letní víkend. Ráno vyrazit do Bratislavy, ve 13.30 nastoupit na loď, která hodinu pluje po Dunaji. Jen co zmizí město za zády, tak už je poklidná krajina. Nakloníte se přes zábradlí, vnímáte ten mručivý hluk motoru, šplouchání kolem lodi, pozorujete stromy na břehu, osamělé hausbóty, písečné duny, kmeny v řece. Takhle by to mohlo trvat hodiny a hodiny a vůbec se to neomrzí. Najednou je na obzoru něco zvláštního. Elegantní, bělostná budova: galerie Danubiana. Co bude dál, je na vás.
Příběh této galerie je jako těžko uvěřitelná pohádka o pánovi, který cokoliv si usmyslel, vždycky se zadařilo. Když si vysnil cestu po stopách van Gogha, tak čirou náhodou potkal investora, který mu pomohl splatit dluhy a začít nový projekt. Když si usmyslel, že postaví galerii (4 000m2) na poloostrově, dvacet kilometrů od Bratislavy, kam přijedou tisíce lidí, tak se mu to - zase s velkou pomocí investora a později i slovenské vlády - podařilo. Lidi to láká, vidět galerii, která je uprostřed přírody a je tam taky nějaké to umění. Je tam stálá sbírka, kterou shromáždil ten investor. Představte si obří pestrobarevné obrazy v několika sálech. A když říkám obří, tak to je třeba deset metrů. Kromě stálé sbírky jsou tu sezónní výstavy. Vloni jsem tam byla na výstavě fotografa Roberta Doisneaua, letos je to Miró. Je to sázka na jistotu. Kdo má rád obrázky z Paříže, komu se líbí ten hravý svět, který Miró stvořil, tak nebude zklamán. Během prvních tří týdnů výstavu vidělo pět tisíc lidí, pan ředitel říkal, že věří, že do konce výstavy (v listopadu) to bude třicet tisíc a já mu to věřím. Už dlouho se mi nestalo, že bych byla v galerii, kde je najednou třeba dvě stě lidí, někdo si prohlíží obrazy, někdo obdivuje zahradu kolem galerie, někdo sedí v kavárně a kouká se na řeku. Každý si tady najde něco. Fascinují je publikum: jsou tu rodinky, jednotlivci a nejvíc senioři.
Prostě tahle galerie, to se asi musí vidět a pak popřemýšlet. Cestou zpátky jsem se ptala lidí na lodi, jak se o té galerii dozvěděli. Žádné reklamy, ale prý šeptanda, prý "někdo mi říkal, že to tam je hezký, tak proč ne ". A mimochodem velmi dobrý tah s tou lodí: zpáteční cesta stojí 10.80 euro a v ceně je i vstupenka do Danubiany, která by vás jinak vyšla na 10 euro. Tahle galerie, to je prostě záhada.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Jmenuje se Ann-Marie, ale odjakživa se jí řeklo Nemka. Vyrůstala v Praze, bydlela s rodiči jen pár metrů od domu, kde je dnešní sídlo Židovského muzea. Tatínek měl továrnu, maminka vedla módní salon. Nemka byla moc dobrá v krasobruslení, hrála tenis, střílela z luku, četla knihy ve francouzštině, milovala antickou mytologii. Prostě děvče snů, které nezkazí žádnou legraci, pro holky je vzorem a pro kluky nedostižné děvče snů. Na jaře 1939 jí rodiče přihlásili do přípravného kurzu, chtěli jí poslat do Palestiny. Nemka se v kurzu seznámila se svojí první láskou. Jmenoval se Egon Redlich, vedl tyhle kurzy (Ano, ten Gonda Redlich, autor knihy Zítra jedeme, synu, pojedeme do transportu). Jí bylo čtrnáct, jemu o pár let víc a byla z toho první lovestory. Na podzim 1939 Nemka odjela s kamarády do Dánska, bydlela nedaleko rodiny, kde byl český kluk – Karel. Oba byli daleko od domova, oba měli podobné starosti i radosti a zakoukali se do sebe. Po válce odjeli do Palestiny a nakonec se usadili v Kanadě, prožili společně 70 let.
Když jsem s Nemkou mluvila poprvé, tak to bylo jen pár týdnů po smrti Karla. Na začátku jsem se trochu bála, přeci jen...není to příliš brzo? Možná bych měla ještě počkat? Ale obavy mě přešly, když Nemka slyšela, že pátrám po jejích kamarádech z Dánska, všechno se jí postupně vracelo a povídaly jsme si hodiny a hodiny. Nejen o minulosti, ale taky o současnosti. Jednou mě poprosila, ať najdu informace o jejích rodičích, to je trochu jiný příběh, viz zde
http://www.lidovky.cz/matyasova-jedna-tvar-tolik-pribehu-dui-/nazory.aspx?c=A130407_144321_ln_nazory_mct
Často mi vyprávěla, jak má ráda tohle místo v Kanadě: malý domek u řeky, každý den chodí plavat. Představovala jsem si jí mnohokrát: tu dívku, kterou jsem znala z fotek, kterou jsem postupně poznávala po telefonu. Hrozně jsem si přála za ní jet do toho domku, sedět na gauči a prostě si jen povídat. Jenže jsem neměla peníze na letenku do Kanady. Strašně mě to štvalo. Už jsem byla smířená s tím, že se nikdy neuvidíme. A pak se nějakým zázrakem podařilo, že Nemka přijela před třemi lety do Izraele na setkání, které jsem tam organizovala. Jenže bylo to všechno v takové rychlosti, že jsme si vlastně nikdy nepovídaly samy.
A teď jsem v Kanadě, konečně u Nemky. Letos oslavila 92. narozeniny. Žije v domově pro seniory, ale ten domek neprodala. Každý týden tam jezdí s dcerou, jen tak, na pár minut. Je to vzpomínka, je to klid. Seděly jsme spolu na gauči, dívaly se z toho obřího okna na řeku a mlčely. Pak její dcera přinesla fotoalba a Nemka listovala, stránku za stránkou a vyprávěla tak jako mnohokrát.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis

Nebyla nalezena žádná alba.

Aktivní od

31. ledna 2011

Pohlaví

neuvedeno

Datum narození

neuvedeno

Webová adresa

neuvedeno

Moji fanoušci na Rajčeti (sledují mě)

reklama