Název

NemkaPovidani

Popis

Jmenuje se Ann-Marie, ale odjakživa se jí řeklo Nemka. Vyrůstala v Praze, bydlela s rodiči jen pár metrů od domu, kde je dnešní sídlo Židovského muzea. Tatínek měl továrnu, maminka vedla módní salon. Nemka byla moc dobrá v krasobruslení, hrála tenis, střílela z luku, četla knihy ve francouzštině, milovala antickou mytologii. Prostě děvče snů, které nezkazí žádnou legraci, pro holky je vzorem a pro kluky nedostižné děvče snů. Na jaře 1939 jí rodiče přihlásili do přípravného kurzu, chtěli jí poslat do Palestiny. Nemka se v kurzu seznámila se svojí první láskou. Jmenoval se Egon Redlich, vedl tyhle kurzy (Ano, ten Gonda Redlich, autor knihy Zítra jedeme, synu, pojedeme do transportu). Jí bylo čtrnáct, jemu o pár let víc a byla z toho první lovestory. Na podzim 1939 Nemka odjela s kamarády do Dánska, bydlela nedaleko rodiny, kde byl český kluk – Karel. Oba byli daleko od domova, oba měli podobné starosti i radosti a zakoukali se do sebe. Po válce odjeli do Palestiny a nakonec se usadili v Kanadě, prožili společně 70 let.
Když jsem s Nemkou mluvila poprvé, tak to bylo jen pár týdnů po smrti Karla. Na začátku jsem se trochu bála, přeci jen...není to příliš brzo? Možná bych měla ještě počkat? Ale obavy mě přešly, když Nemka slyšela, že pátrám po jejích kamarádech z Dánska, všechno se jí postupně vracelo a povídaly jsme si hodiny a hodiny. Nejen o minulosti, ale taky o současnosti. Jednou mě poprosila, ať najdu informace o jejích rodičích, to je trochu jiný příběh, viz zde
http://www.lidovky.cz/matyasova-jedna-tvar-tolik-pribehu-dui-/nazory.aspx?c=A130407_144321_ln_nazory_mct
Často mi vyprávěla, jak má ráda tohle místo v Kanadě: malý domek u řeky, každý den chodí plavat. Představovala jsem si jí mnohokrát: tu dívku, kterou jsem znala z fotek, kterou jsem postupně poznávala po telefonu. Hrozně jsem si přála za ní jet do toho domku, sedět na gauči a prostě si jen povídat. Jenže jsem neměla peníze na letenku do Kanady. Strašně mě to štvalo. Už jsem byla smířená s tím, že se nikdy neuvidíme. A pak se nějakým zázrakem podařilo, že Nemka přijela před třemi lety do Izraele na setkání, které jsem tam organizovala. Jenže bylo to všechno v takové rychlosti, že jsme si vlastně nikdy nepovídaly samy.
A teď jsem v Kanadě, konečně u Nemky. Letos oslavila 92. narozeniny. Žije v domově pro seniory, ale ten domek neprodala. Každý týden tam jezdí s dcerou, jen tak, na pár minut. Je to vzpomínka, je to klid. Seděly jsme spolu na gauči, dívaly se z toho obřího okna na řeku a mlčely. Pak její dcera přinesla fotoalba a Nemka listovala, stránku za stránkou a vyprávěla tak jako mnohokrát.

Nastavení